PRŮVODCE
NOVOU
SYNAGOGOU

Sokolovská 209
Milevsko

Milé návštěvnice, milí návštěvníci,
letní žhnoucí sluneční paprsky procházející velkými prosklenými jižními okny milevské synagogy dokážou vytvořit z tohoto prostoru zářící svatostánek, v němž se potkávají dvě tradice, židovská a křesťanská.

Název synagoga je odvozen z řeckého slova synagogein (shromažďovat se) a odpovídá hebrejskému termínu bejt kneset, což v překladu do češtiny znamená dům shromáždění. Je tedy nejen místem společné modlitby, ale i centrem kulturních a společenských aktivit židovské obce. Milevská synagoga svoji původní funkci ztratila, přesto zde stále majestátně stojí jako tichý pamětník 20. století a některé kapitoly z její historie jsme se Vám rozhodli odvyprávět. Náš průvodce určený dospělým i dětem se věnuje výstavbě synagogy, její architektuře a částečně i vnitřnímu vybavení. Není opomenuta ani Církev československá husitská, která v tomto prostoru od roku 1950 působí. Věříme, že rozsah průvodce není konečný a v budoucnu ho rozšíříme o další kapitoly.

Milevská synagoga v sobě nese bolestný šrám a její tíživé mlčení a prázdnotu nelze zaplnit. Pořád tu palčivě je, jako všudypřítomný stín. I přes to se tento prostor snaží být místem naděje, kde je pěstována vzájemnost a tolerance. Za to patří velký dík faráři Náboženské obce Církve československé husitské v Milevsku Vladimíru Karbusickému.

Inspirativní návštěvu, čtení i poslech přeje Marek Herout,
zakladatel Spolku VÝHYBKA

Titulní strana: Tomáš Staněk, Milevská synagoga, 2024

NOVÁ SYNAGOGA
V MILEVSKU
Lenka Uličná

Vítáme vás v bývalé synagoze, v prostorách, kde ještě před 100 lety zněly starobylé hebrejské modlitby a úctyhodní milevští občané se halili do svých modlitebních šálů. Z galerie shlížely jejich manželky, v rukou modlitební knížky, na jejichž předsádkách si zaznamenávaly důležitá data z rodinných historií. Pojďte se s námi vrátit v čase ještě kousek dál. Je rok 1914 a v rakouském tisku vypisuje milevská židovská obec výběrové řízení na stavbu nové synagogy. Potřebám rostoucí komunity už dávno nedostačuje stará synagoga na Husově náměstí v domě č. p. 387, ze které časem zůstane patrná už jen špička klenutého portálu v průchodu. Některé synagogální textilie a další cennosti ze staré synagogy ale budou sloužit dál – v nové synagoze o několik desítek metrů dál.

Píše se rok 1919 a nová synagoga je slavnostně otevřena. Unikátní stavba kombinuje prvky kubismu a klasicismu. Její dominantou je klasicistní sloupové průčelí s tympanonem a dvouramenné schodiště, vedoucí na ženskou galerii. Zázemí však bude milevským Židům poskytovat pouhých dvacet let.

Začíná druhá světová válka, synagogy se zavírají a Židé nastupují do transportů. Milevsko se stává jedním ze svozových míst, ve kterých se shromažďují rituální předměty a náboženské knihy ze zrušených synagog, dokumenty ze zrušených židovských obcí i soukromý majetek židovských obyvatel z města i okolí. Tyto válečné svozy míří do Centrálního Židovského muzea v Praze. Tam se souhlasem nacistů budou tisíce svezených předmětů zpracovávat židovští historici, archiváři a knihovníci do doby, než budou sami zařazeni do transportů. Díky jejich práci máme dnes jedinečnou sbírku židovského kulturního dědictví, jednu z největších na světě. Její součástí je i soubor předmětů z Milevska a okolí.

Možná jste si všimli na ulicích kostek s mosaznou destičkou, kamenů zmizelých, pro které se používá německý název Stolpersteine. Jsou zasazeny do chodníku před domy, odkud byli Židé odvlečeni do koncentračních táborů. Najdete je i v Milevsku. Mnozí místní Židé se ale o uchování paměti svého jména postarali sami. Tak například na bílém lněném povijanu na Tóru (inv. č. 061075 https://collections.jewishmuseum.cz) čteme z výšivky červenou přízí hebrejský nápis: Toto darovala žena Lea, manželka Zeliga Eisnera z Milevska, ve středu v předvečer svátečního dne roku 620 podle malého počtu, tedy roku 5620 od stvoření světa. Nápis ukazuje drobné zaváhání švadlenky ve zkratce svátku – byl jím zřejmě svátek stánků, sukot, takže povijan upomíná na 12. říjen 1859.

Povijany na Tóru jsou pruhy látky, kterými se zpevní svitek Tóry — svitek s hebrejským textem pěti knih Mojžíšových. Svitky Tóry byly uloženy ve svatostánku v čelní stěně synagogy pod deskami zákona. Před svatostánkem obvykle visela synagogální opona a nad ní podlouhlá drapérie. Na jedné z posledních fotografií před válečnými svozy zakrývá milevský pískovcový svatostánek vínová opona (inv. č. 061079 https://collections.jewishmuseum.cz) s hvězdičkami a zlatými lvy stojícími na dvou sloupech. Lvi tlapami přidržují korunu Tóry. Pod ní je nápis hebrejským písmem: Na památku svých zesnulých rodičů věnovali Josefine Liebner a Emil Hahn. Nápis ale není hebrejský, je v jidišdojč – němčině psané hebrejským písmem.

Zde si dovolíme malé jazykové okénko: Jidišdojč nebo judendeutsch je jazyk příbuzný jazyku jidiš, kterým na přelomu 19. a 20. století mluvili už pouze východoevropští Židé. Milevští Židé podobně jako většina českých Židů chodili z císařského nařízení od konce 18. století do německých škol, teprve asi o 100 let později se některé židovské obce počeštily. Nápisy na předmětech z Milevska a okolí jsou převážně hebrejské, ale modlitební knihy, které byly nalezeny v genize milevské synagogy, ukazují, že koncem 19. století využívali místní Židé při modlitbě hebrejsko-německé modlitební knihy. Hebrejština byla posvátným jazykem a německý překlad zajišťoval porozumění textu. Příkladem může být modlitební kniha pro všední den neboli sidur, s hebrejským názvem Kos ješuot, pohár spásy (inv. č. 183466 https://collections.jewishmuseum.cz). Podle vlastnického přípisu tento sidur patřil paní Hermíně nebo Irmě Kohnové.

A zde si dovolíme udělat ještě jednu malou odbočku. Co že je to ta geniza, díky níž víme, za jaké knihy se modlila Hermína? Geniza je nařízení odkládat stranou opotřebované předměty, které sloužily k náboženským účelům a většinou obsahují Boží jméno, tak, aby se mohly samovolně rozpadnout, aby člověk svou rukou neničil Boží jméno. Stejně se nazývá i místo, kam se tyto předměty odkládají. V Milevsku genizu objevil pan Vladimír Karbusický, farář Církve československé husitské, které budova bývalé synagogy slouží od roku 1950. Geniza se nacházela na půdě synagogy a dalo se k ní vylézt po žebříku z ženské galerie.

Průzkum genizy v roce 2023 odhalil vedle fragmentů modlitebních knih také tabulku šiviti (inv. č. 183473 https://collections.jewishmuseum.cz). Ta bývá zavěšena v synagoze a je na ní text z Žalmu „Hospodina stále před oči si stavím“. Památku na milevské Židy pomáhal udržovat také v genize nalezený text nadepsaný Jizkor Elohim et…, tedy Ať Bůh pamatuje na… Připomenuti zde jsou Pinchas ben Mešulam, Jehonatan ben Avraham Dov, Kalman ben Meir Jehuda, Benjamin Zeev ben Šlomo, Naftali ben Jehonatan, Mirjam bat Frumet, Ester bat Rivka, Jicchak Eisbeer a Alex Herman. V pravém dolním rohu se podepsal autor pamětního zápisu J. Goldstein. Datace 1. dubna 1887 ukazuje opět na to, že z tohoto jizkoru se předčítalo buď ještě ve staré synagoze, nebo v některé ze zrušených synagog v okolí.

Vraťme se ale zpět do nové milevské synagogy a rovnou k tomu nejcennějšímu, co se v synagoze nacházelo, tedy ke svitku Tóry. Už víme, že svitky byly uloženy ve svatostánku. Kromě povijanů měly svitky i další výbavu. Svitek je tradičně oblečen do pláštíku, zdobené obdélníkové textilie, a přes ni visí stříbrný štít, třeba jako ten od Lejba, syna Fajše Kramera, a jeho manželky Rechy z Milevska, který společně darovali roku 1829 (inv. č. 010730 https://collections.jewishmuseum.cz). Dvě kuželovité vázy po jeho okrajích ovíjejí svými ocasy okřídlení draci s ptačími hlavami a propletenými krky. Autorem štítu byl zřejmě významný pražský židovský zlatník bavorského původu Tomáš Höpfel.

Naše krátké nahlédnutí do pamětí milevské synagogy skončíme pohárem. Pohár je v judaismu i v křesťanství symbolem posvěcení, požehnání a společenství. Pohár (inv. č. 004191 https://collections.jewishmuseum.cz) daroval Jechiel Oppenheimer se svou manželkou, paní Ester, za jejich dceru Bune 1896. V judaismu se pohár používá při obřadním požehnání nad vínem, tento obřad se hebrejsky nazývá kiduš, posvěcení. Obvykle ho pronáší hlava rodiny v pátek večer nad pohárem vína, ze kterého se pak všichni napijí. Kiduš se ale koná i v synagoze, a to k posvěcení soboty či jiného svátku. Je to příležitost, kdy se komunita schází u drobného pohoštění a společně se raduje.

Dnes vidíme na štítu v průčelí bývalé synagogy v Milevsku jiný pohár, pohár sloužící Československé církvi husitské, která s úctou pečuje o paměť milevské židovské obce.

CÍRKEV ČESKOSLOVENSKÁ HUSITSKÁ
Vendula Hnídková

Církev československá husitská je velmi pozoruhodná instituce. Jak název napovídá, vznikla jako svým způsobem národní církev v nově založeném Československu v bouřlivém období po první světové válce. Jak pravil jeden pamětník, nové náboženské hnutí „vypuklo jako požár, tajený uvnitř duší českého lidu, nečekaně, spontánně, jako každá vnitřní duševní potřeba a jako poslední projev československé revoluce ducha“.

Podhoubí pro její zrod ale začalo pomalu rašit už na počátku 20. století, kdy mezi některými katolickými kněžími i věřícími setrvale narůstala frustrace z tehdejšího způsobu, jak byla praktikována víra. Těmto členům tzv. katolického modernismu vadila zejména jazyková nepřístupnost bohoslužeb, které neprobíhaly v češtině, ale byly slouženy v latině. A ta byla srozumitelná jen naprosté hrstce obyvatel, kteří prošli akademickým vzděláním. Proto například ženy, až na malou skupinku absolventek progresivních ženských škol, neměly k latině prakticky žádný přístup. A v důsledku proto nemohly ani rozumět katolickým ceremoniím.

Další ambicí reformistů bylo zapojení věřících do správy církve a konečně některým katolickým farářům také vadil celibát.

(Zjednodušeně lze říct, že celibát je povinnost kněží, mnichů a jeptišek, aby nevstupovali do manželství a zcela se vyvarovali pohlavního života – sexu. Je to jeden z hlavních principů, který odlišuje katolicismus od protestantských církví, pravoslaví a dalších církví.)

Snahy o reformu katolické církve neustaly ani během první světové války. Tehdy došlo k ještě většímu utužení „kropáče a šavle“, když „katolický kněz byl věrným druhem rakouského důstojníka po celou válku“, jak se kriticky vyjádřil přední meziválečný novinář Ferdinand Peroutka ve svém klasickém díle Budování státu. Takové úzké propojení katolictví s Rakousko-Uherskem přiživovalo další odpor v části české společnosti. Asi nejznámějším projevem protikatolických nálad po skončení války se stalo stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, kdy pomýlený dav chápal barokní monument jako symbol bělohorské porážky, a z této logiky musel zmizet z veřejného prostoru.

Jak je vidět, Církev československá husitská vznikla z řad katolických věřících, kteří volali po reformě. Ještě v červnu 1919 vyslali katoličtí kněží své zástupce do Říma za papežem Benediktem XV. Jejich ambice byly opravdu radikální, když krom úpravy církevních struktur požadovali po hlavě katolické církve možnost sloužit mše v českém jazyce, zdobrovolnění celibátu anebo také povolení kremace.

(Kremace bylo na počátku 20. století další silné reformní hnutí v českých zemích. Program měl prostý – povolit spalování mrtvých, které katolická církev striktně odmítala.)

Ve zkratce lze říct, že když představitelé českých katolických kruhů neuspěli ve Vatikánu, obrátili svou pozornost k Praze. Tam totiž po skončení první světové války a založení Československa nastala úplně nová politická situace a vznik nové církve se zdál jako jedno z logických vyústění tehdejší překotné epochy.

Už v září 1919 vznikl Klub reformního duchovenstva, v jehož čele stanul charismatický Karel Farský (1880-1927), budoucí první patriarcha. Intelektuálně a vlastenecky založený Farský vymezil, že v nově se rodícím náboženském proudu bude nutné respektovat „moderní vymoženosti lidského vědomí a požadavky individuální i sociální mravnosti“.

Nová církev byla vyhlášena 11. ledna 1920 v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstské náměstí v Praze a v září roku 1920 byla oficiálně uznána státem.

Provolání Národu československému, Právo národa III, 1920, č. 2, 15. 1. s. 1.

NÁBOŽENSKÁ OBEC CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ V MILEVSKU
Zdeňka Heroutová

První bohoslužebné shromáždění Církve československé husitské v Milevsku, které se mělo konat 2. října 1921 původně v kostele sv. Bartoloměje, nakonec městská rada nepovolila a slavnostní mše proběhla přímo pod širým nebem na tehdejším Wilsonově náměstí. Přípravný výbor dosáhl schválení náboženské obce Ministerstvem školství a národní osvěty o čtyři roky později a na ustavující valné hromadě, ještě před samotným zvolením Rady starších, byly připomenuty příčiny vzniku, cíle a zásady Československé církve: ,,Člověk není pro náboženství, nýbrž náboženství jest pro člověka! Dogma nesmí být kamenem úrazu pro rozum. Obřadnictví nesmí být poutem ani náplní náboženství... Člověk budiž sebevýchovou tak zušlechtěn, aby se varoval působení zlého ochotně a rád z vlastního popudu. Zušlechtěním jednotlivců sama sebou bude zušlechtěna celá společnost, až na výjimky zatížených, a ta společnost potom už lehce najde cesty k dorozumění a k vzájemné šetrnosti.“

Samostatná náboženská obec Církve československé husitské v Milevsku se od svého vzniku potýkala s řadou problémů. K těm nejpalčivějším patřil chybějící vlastní prostor. Husův sbor využíval alespoň dvě vyhrazené místnosti ve škole pro konání mší, výuku náboženství i administrativní záležitosti. Ve 30. letech sice zakoupil v Milevsku stavební parcelu, ale z důvodu nedobré finanční situace, a později s ohledem na politické poměry nebyla využita k výstavbě.

V roce 1950 vstoupila církev do kontaktu s Židovskou náboženskou obcí v Táboře ve snaze získat synagogu v Milevsku, která po druhé světové válce zůstala nevyužita. Obě strany se smluvně domluvily k 1. 7. 1950 na jejím pronájmu včetně zahrady s výší nájemného 2000 Kčs ročně. Ještě téhož roku přistoupil sbor k úpravám objektu, aby odpovídal jeho liturgii. Respektoval při tom zachování původních symbolů židovské církve. V případě potřeby bylo možné vrátit objekt do původní podoby, jak to ukládala jedna z podmínek nájemní smlouvy. Na štítu synagogy byly z těchto důvodů desky desatera pouze přetřeny dvojbarevnou vrstvou omítky, do níž zhotovil milevský malíř Karel Stehlík znak Církve československé husitské, červený kalich s bílým křížem. Interiér byl vymalován bílou barvou, kompletně vyměněno osvětlení a odstraněn velký, značně poničený skleněný lustr zavěšený uprostřed modlitebny odstraněn. Židovský pískovcový svatostánek se sbor rozhodl v celé ploše čelního oblouku zakrýt. Nová příčka, před kterou byl předsazen oltář, byla opatřena velkým dřevěným křížem jednoduchého tvaru. Ve stěně zhotovená dvířka nechala vzniknout menšímu prostoru s původním svatostánkem a sloužila pro uložení písemné dokumentace v archivních skříních a ke schůzím Rady starších. Nově upravený prostor Československá církev husitská slavnostně otevřela 28. října 1950.

Smlouva o pronájmu byla s příslušnou židovskou náboženskou obcí po osmi letech prodloužena, a v první polovině 60. let byla synagoga dokonce nabídnuta k prodeji. K podepsání kupní smlouvy došlo v roce 1965 a částka sjednaná na 45 000 Kčs byla uhrazena ve třech splátkách. Kupující strana se zároveň zavázala k převzetí patronátu nad židovským hřbitovem v Milevsku, který od roku 1939 neměl správce, a k umístění pamětní desky v synagoze informující o její původní funkci i Židovské náboženské obci v Milevsku.

Poslední větší úpravy v interiéru proběhly na přelomu milénia. Zdejší farář československé církve husitské Jan Švehla nechal odstranit čelní stěnu zakrývající svatostánek a část původní výmalby. Současně inicioval zhotovení křesťanského kříže. Ústřední rada Církve československé husitské v Praze nejprve pověřila tímto úkolem svého oficiálního architekta Jiřího Skálu z Brna. Všechny tři jeho návrhy situovaly kříž na bok, ke stěně. Jan Švehla s tímto řešením nesouhlasil a nakonec byl realizován návrh masivního černého kříže z kovu a skla architekta Jana Hlavína.

Plakát k prvnímu bohoslužebnému shromáždění Církve československé husitské v Milevsku. Mše spolu s křtem se nakonec uskutečnila na tehdejším Wilsonově náměstí. Soukromý archiv Náboženské obce Církve československé husitské v Milevsku.

Plakát k první bohoslužbě Církve československé husitské konané v synagoze. Soukromý archiv Náboženské obce Církve československé husitské v Milevsku.

Upomínka na slavnostní otevření synagogy upravené pro bohoslužebné účely sboru Církve československé husitské v Milevsku. Soukromý archiv Náboženské obce Církve československé husitské v Milevsku.

Legitimace Církve československé husitské. Soukromý archiv Náboženské obce Církve československé husitské v Milevsku.

Pohled na nově zhotovenou příčku, která zakrývá původní židovský svatostánek. Soukromý archiv Náboženské obce Církve československé husitské v Milevsku.

Návrh úpravy interiéru architektem Janem Hlavínem z roku 2000, z knihy Moje Milevsko, kolektiv autorů, 2018, s. 133.

STAVBA NOVÉ SYNAGOGY
Vendula Hnídková

Na ten velký svátek v září 1919 se Kačenka Spitzerová z milevské židovské obce oblékla do svátečních šatů a spolu se svou rodinou se vypravila k nové synagoze. Měla důležitý úkol, nesla slavnostní klíč.

Kačenka se vedla za ruku s maminkou, s níž potom vystoupala po dvouramenném schodišti v průčelí na ženskou galerii. V synagoze byli ženy a muži odděleni. Zatímco muži se modlili v hlavním sále, ženy na ně směly shlížet právě jen z ženské galerie, která byla více či méně stavebně oddělená od mužů. Maminky tak nemohly během bohoslužeb být po boku svých synků, ale jenom dcer.

Na staré fotografii označené prostě SYNAGOGE se novostavba utápí v šedých odstínech, ale v době dokončení musela být sytě barevná. Černobílé fotografie vůbec zkreslují dobovou atmosféru a milovníkům architektury komplikují určování původní barevnosti fasád i interiérů. A jakou barvu má bývalá synagoga dnes?

Obecní stavební úřad v Milevsku vydal židovské obci stavební povolení na novou modlitebnu, jak se tehdy také říkalo synagoze, 30. března 1914. Úředníci si zde vymínili, že bude zapotřebí zesílit obvodové zdi a také vybudovat vyzděné záchody. Takové vybavení veřejné budovy je velmi praktické, ale z porovnání s katolickými kostely dobře víme, že to rozhodně nebylo obvyklé.

Z dnešního pohledu se zdá, že stavba probíhala poměrně svižně, jak to tehdy bylo zvykem, přestože většina prací se už odehrála v komplikovaných časech první světové války. Ta nutně musela ztížit celou situaci na staveništi, protože muži odcházeli na frontu, zhoršovaly se dodávky stavebního materiálu a určitě ani ceny nezůstaly stejné. Původní představa sice byla, že se synagoga zdárně dokončí do 10. září 1914, ale to se nakonec podařilo až o rok později.

Teprve 3. září 1915 mohla stavební firma F. J. Ješe & Jaroslava Krejčího z Tábora vystavit účet za novostavbu „kostela“, jak uvádí v dopise židovské obci. Účet za zbourání starého domu a za novou synagogu si předem cenili na rovných 28.000 korun, ale ve výsledku dokázali původní odhad snížit, a vše bylo nakonec ještě levnější. Novostavba tak místní komunitu vyšla jen na 26.600 korun. V porovnání s dnešní praxí vskutku nevídaný výkon!

Slavnostní vysvěcení nové modlitebny se konalo 11. září 1919. Sami stavebníci uvedli v pamětním spise, že „po době tak ohromnými světovými událostmi vzrušené, podařilo se konečně naší obci po velkých obětích a za pomoci svých ctěných příznivců dokončiti stavbu nové synagogy.“

Avšak samotná kolaudace proběhla ještě mnohem později. Teprve 25. července 1921 se sešli všichni pozvaní, aby posoudili stav hotové budovy. Finální výsledek byl jednodušší než původní stavební záměr, protože se nakonec ustoupilo od nápadu vybudovat pod synagogou suterénní byt, který by byl přístupný ze zahrady. K takovému rozhodnutí patrně přispěla vlhkost pozemku, kterým protéká potok, a také obavy z jeho rozvodnění.

Milevská synagoga je převážně zděná, ale protože vznikala na počátku 20. století, chtěli zde stavitelé použít také moderní beton a železobeton. A kde se dá praktický beton všude využít? Zkuste hádat. Při stavbě ho zamýšleli pro podlahu a strop modlitebny, konstrukci ženské galerie, podesty na schodišti a také jako překlad nad masivními pilíři v průčelí. V kolaudační zprávě ale o betonu už nepadla žádná zmínka, což mohla být oběť napjaté finanční situaci nebo dodávkám materiálu za války. Ale podle stavebního deníku víme, že ho na stavbě přeci jen použili, a pak patrně v kolaudačním protokolu udělali chybu. I to se mohlo lehce stát.

Plán průčelí ukazuje celkovou monumentalitu synagogy, která nejlépe vyniká v kontrastu s měřítkem a pojetím okolních chalup. Sousední barokní štít s motivem volut ostře kontrastuje s diamantovými ornamenty synagogy, které plynule přechází z oplocení na vstupní branku a v dalších variacích se elegantně rozvíjí na zábradlí dvouramenného schodiště. Nejvíce se ovšem tyto unikátní prvky uplatnily v tympanonu hlavního průčelí.

Protože ale tato verze nebyla realizována v původní podobě, vyjímají se dnes diamanty právě v tympanonu velmi nápadně. Zcela se odlišují od zbytku stavby. Abstraktními, ale dramatickými formami vnáší do Milevska nejnovější umělecké trendy své doby. Zatímco na celé synagoze se rafinovaně snoubí ohlasy baroka a klasicismu, tak právě expresivní pojetí štítu zařadilo stavbu do skupiny kubistické architektury.

A právě kubistická architektura představuje velký český unikát. Vyvinula se mezi skupinou mladých umělců v Praze před první světovou válkou. Ti obdivovali kubistické obrazy a plastiky, které z Paříže přivezl sběratel a historik umění Vincenc Kramář, četli soudobé teoretické a estetické spisy, a postupně se jim nové formy dostávaly pod kůži. Mladí architekti tak začali ostré hrany prosazovat i do projektů svých staveb.

Jedním z nich byl také Oldřich Tyl (1884-1939), kterému je připsáno autorství synagogy v Milevsku. Dochovaný stavební deník ještě zmiňuje inženýra Richarda Krause (1887-1942) z Prahy. Způsob, jakým Tyl a Kraus zakázku na milevskou synagogu získali, zůstává dosud obestřen tajemstvím.

Jiným tajemstvím, které se podařilo úspěšně odhalit, je existence dvou pamětních desek. V minulosti byly zazděny, ale na čelních stěnách bočních lodí bylo patrné, že vrstva omítky pod sebou něco skrývá. První deska, známá z původní fotografie, nese jména vedoucích činovníků židovské obce L. J. Krause, Sam. Ferdy a Karla Weila, z jejichž iniciativy byla synagoga postavena a uvedena do své funkce. Druhá deska upomíná na milevského rodáka a čestného měšťana Gustava Königa, který se úspěšně etabloval jako továrník ve Vídni. Ani zde ovšem na rodné město nezapomněl a přispíval štědrými dary na jeho modernizaci a péči o chudé.

Pohled do Táborské ulice (dnes Sokolovské) před výstavbou synagogy, www.fotomilevsko.cz

Schválené plány nové synagogy Městským úřadem v Milevsku ze dne 6. 4. 1914, Soukromý archiv Náboženské obce Církve československé husitské v Milevsku.

Průčelí nové synagogy s desky desatera ve štítě, Archiv Židovského muzea, Židovská náboženská obec Milevsko.

Pohled do interiéru nové synagogy, Archiv Židovského muzea, Židovská náboženská obec Milevsko.

Pamětní desky zazděné na čelních stranách bočních lodí, Archiv Židovského muzea, Židovská náboženská obec Milevsko.

PRO DĚTSKÉ NÁVŠTĚVNÍKY

BLANKA WEINEROVÁ
Zdeňka Heroutová

Milé děti, pokud jste si příběh poslechly, víte, že hlavní postavou je holčička Blanka Weinerová, která v Milevsku skutečně žila. Narodila se v roce 1932 do židovské rodiny a dokonce známe i dům, ve kterém bydlela. Píše o něm její dědeček Samuel Weiner. V roce 1916 informuje své zákazníky, že přestěhoval svoji řeznickou a uzenářskou živnost do vlastního domu v Klášterské ulici č. p. 170.

Kde Klášterskou ulici v Milevsku najdeme? Pokud zadáme adresu do vyhledávače v Google Maps, je naše pátrání marné. Adresa je neznámá. A nepomohla by papírová mapa? Tak ne, žádnou takovou ulici v ní nenajdeme. Někdo z Vás nám ale napovídá: Klášterská ulice mohla být přejmenována. Ano, bylo tomu přesně tak. Je totiž běžné, že některým ulicím je v průběhu času změněn název, a to platí i v našem případě. Klášterská ulice byla přejmenována po našem prvním československém prezidentovi na Masarykovu.

Pokud se půjdete na dům v Masarykově ulici č. p. 170 podívat, určitě ho neminete. Do chodníku před ním jsou totiž vsazeny kostky s mosaznými destičkami s vyrytými jmény Blanky Weinerové, její sestry Věrky, tatínka Františka, maminky Marty, dědečka Samuela a Antonína. Těmto kostkám se říká kameny zmizelých (německy Stolpersteine) a připomínají ty, kteří byli za druhé světové války ze svých domovů odvlečeni do koncentračních táborů.

A o čem Blanka Weinerová v našem příběhu vyprávěla? Třeba o tom, že:

ŽIDÉ jsou velmi starý národ, který pochází z Blízkého východu. To je oblast jihozápadní Asie, která v současnosti zahrnuje státy Izrael, Sýrie, Libanon, Irák…

Na tomto území vznikly:

- nejstarší starověké civilizace (určitě si z hodin dějepisu vzpomenete třeba na Mezopotámii)

- a tři hlavní světová náboženství (judaismus, křesťanství a islám)

Židé dnes žijí ve státě Izrael a současně jsou rozptýleni po celém světě. Náboženství Židů se nazývá judaismus a je starší než křesťanství a islám. Věří v jediného Boha. Jejich nejdůležitější knihou je Tóra.

SYNAGOGA je budova, kam se chodí Židé společně modlit. Nejdůležitějším a nejposvátnějším místem v synagoze je Svatá schrána (hebrejsky aron ha-kodeš). Tato skříň slouží k uložení svitků Tóry. V Milevsku je svatostánek zhotoven z kamene… Věděly byste z jakého? Dáme vám na výběr ze tří možností: 1, ze žuly 2, z pískovce 3, z mramoru. Ano, odpověděly jste správně, z pískovce.

SVITEK TÓRY obsahuje Pět knih Mojžíšových. Tóra se opisuje ručně na dlouhý pruh pergamenu vyrobeného z kůže zvířete, který se navíjí na dvě dřevěné tyče.

ŠABAT je sobota, která je pro Židy posledním dnem v týdnu. Šabat začíná v pátek po západu slunce a končí v sobotu po západu slunce. Je to den určený k odpočinku, radosti a času pro rodinu a hlavně pro Boha (navštěvuje se synagoga a studuje Tóra). Představte si, že v tento den Židé nesmějí vykonávat žádnou práci, dokonce mají zakázáno o práci i přemýšlet! K šabatu také patří slavnostní oblečení, zapalování šabatových svící, jídlo a zpěv.

HOLOCAUST – možná jste už tohle slovo někdy slyšely. Není tomu ještě ani 100 let, kdy se v Německu dostali k moci nacisté, lidé, kteří tvrdili, že Židé a některé další skupiny lidí (například Romové) mají menší hodnotu než ostatní. Během druhé světové války byli kvůli těmto mylným a krutým představám miliony nevinných lidí pronásledovány a zavražděny. Tato tragická kapitola dějin se nazývá holocaust.

KŘESŤANSTVÍ navazuje na judaismus a ano, křesťanství souvisí s Ježíškem, který se narodil před více než 2000 lety v Betlémě. Křesťané věří, že Ježíš Kristus je Boží Syn a Spasitel, tedy Mesiáš všech lidí. Židé Ježíše za Mesiáše nepovažují a jeho příchod na svět teprve očekávají. Křesťanství je nejrozšířenějším a nejvlivnějším náboženstvím na světě. Vyznává ho více jak 2 miliardy lidí, kteří tvoří společenství, církve. Tou nejznámější je katolická církev a pravoslavná církev. O milevskou synagogu se v současné době stará Církev československá husitská.

BIBLE je nejdůležitější knihou křesťanů a učí, jak se máme chovat, aby náš život byl dobrý. Bible má dvě části Starý a Nový zákon. Zatímco Starý zákon je společný pro židy i křesťany, Nový zákon, který vypráví především o životě Ježíše Krista, mají jen křesťané.

KOSTEL je budova, kde se scházejí křesťané k modlitbě, mši a dalším náboženským obřadům, třeba křtu, svatbě a pohřbu.

KŘÍŽ je hlavním symbolem křesťanů. Připomíná ukřižovaného Ježíše Krista, který se obětoval za každého člověka.

Možná si vzpomenete, že se Blanka zmínila i o výzdobě venkovní fasády synagogy. Až budete odcházet, přejděte na druhý chodník a prohlédněte si štít ve tvaru trojúhelníka, odborně se mu říká tympanon. Je zdoben různě nakloněnými jehlany, které připomínají tvar diamantů. Právě v době, kdy se stavěla synagoga, tedy v roce 1914, se někteří umělci dívali na zobrazované předměty jiným způsobem, než bylo doposud běžné. Tak například malíři nemalovali židli z jednoho pohledu, ale z více stran najednou (zepředu, z boku, zezadu) a její tvar si zjednodušili na základní geometrické obrazce, třeba na čtverce, obdélníky a trojúhelníky. Takoví umělci si říkali kubisté a o kubismu se dočtete v následující pohádce.

KUBISTICKÉ MUZEUM
Marie Urbánková

Pohádka z knížky Marie Urbánkové Máma má vždycky pravdu, kterou vydalo nakladatelství Labyrint v roce 2024

Každý den, hned jak zazvonilo, utíkala Meda ze školy rovnou domů. Nestihla se ani rozloučit s kamarády, ani si nešla kopat s míčem na hřiště nebo s holkama na houpačky. Táta totiž koupil novou, senzačně velkou televizi skoro přes celou stěnu! Meda milovala filmy, strašně ráda chodila do kina a teď, když měli doma televizi skoro tak velkou jako filmové plátno, už nikam chodit nemusela. Táta do televize pořídil snad všechny programy na světě. Na jednom kanálu třeba celý den tancovali a zpívali, na jiném šly pořád zprávy, jinde zase koukali pořád na hory. Meda měla nejradši program, kde běžely od rána do večera pohádky. Jakmile jedna skončila, hned začala další. Občas bylo těžké se od televize odtrhnout a třeba se jenom skočit vyčůrat! Kromě pohádek měla ráda ještě pořad o cestování anebo ten, kde dělali z ošklivých paní krásné, na ten se občas koukala i maminka. Ta jinak nebyla z televize vůbec nadšená. Večer, když šla Meda spát, se máma s tatínkem občas pěkně pohádali. Maminka se totiž bála, že Meda chodí málo ven a o prázdninách by měla běhat na hřišti, ne čučet na televizi. Jenže Medě bylo vždycky příjemnější, když si hrála někde sama a venku ji to moc nebavilo. Na hřišti pro ni bylo moc dětí, hluku a zmatku. Tomu se prý říká, že je člověk introvert.

Jednoho letního dne už ale maminka měla televize plné zuby, protože bylo krásně, ale Meda ven nechtěla vystrčit ani nos. Maminka dala ruce v bok a přísně prohlásila: „Když se budeš furt koukat na televizi, budeš mít hranaté oči!“ Další den se Meda vzbudila s úplně, ale úplně hranatýma očima. Vypadaly na obličeji přesně jako dvě televize, kterými se dívá na svět.

Nejdřív jí to trochu vadilo, protože takovéhle oči nikdy předtím neviděla a nevěděla, co si o tom má myslet. Až jednoho dne televizi narazila na dokument o slavném umělci Pablu Picassovi. Úplně jí to vzalo dech, Picasso byl totiž kubista! To neznamená, že by měl nějakou slabost pro Kubu z vedlejší třídy, ale kubisti všechno zjednodušovali do hranatých tvarů, krychlí a obdélníků. Viděli zkrátka svět úplně hranatě, tak hranatě, jako měla Meda hranaté oči. V tu chvíli jí to úplně změnilo život, protože se děsně zamilovala. Televize ji přestala zajímat, dívala se jedině, když tam běžel dokument o umění. A začala studovat všechny slavné umělce na celém světě. Místo sezení před telkou teď chodila ven, sice ne na hřiště, to ji pořád nebavilo, ale do galerií a muzeí na výstavy, a večer si nejraději četla životopisy umělců. Někdo by si mohl myslet, že je to nuda, ale ono je to občas pěkně napínavé, třeba takový Van Gogh si normálně uřízl vlastní ucho! To je úplná krvavá detektivní zápletka, ne?

Hned jak Meda vyrostla, vystudovala umění a otevřela si své vlastní kubistické muzeum, kam se sjížděli lidé z celého světa. A když měla Meda komentovanou prohlídku, návštěvníci ze všech exponátů nejvíc obdivovali právě její hranaté oči.

PRŮVODCE NOVOU SYNAGOGOU

Sokolovská 209
Milevsko

AUTORKY TEXTŮ

Lenka Uličná

vystudovala hebraistiku, bohemistiku a etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se hebrejskými rukopisy a židovskou hmotnou kulturou. Působí jako kurátorka Židovského muzea v Praze a přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Vendula Hnídková

vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a doktorát z teorie designu obhájila na UMPRUM. Věnuje se především kritické revizi kánonu moderních a současných dějin architektury. Na dané téma publikovala několik knih a uspořádala výstavy v Národní galerii v Praze a v Kunsthalle Praha. Působí na Ústavu dějin umění AV ČR.

Marie Urbánková

vystudovala animovaný film na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 2022 absolvovala krátkým filmem Máma má vždycky pravdu! Pravidelně přispívá do časopisu Raketa. Jako ilustrátorka má za sebou řadu knih pro děti, například Jedééém!, Tajemství za sněhovým knírkem, Táta a princezna Rozárka nebo Cyklista Cyril, za kterou získala nominaci na cenu Nejkrásnější české knihy. Máma má vždycky pravdu je její první autorská kniha.

Zdeňka Heroutová

vystudovala teorii a dějiny výtvarných umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a teologii na Cyrilometodějské teologické fakultě tamtéž. Dlouhodobě se věnuje současnému kulturnímu provozu v oblasti výtvarného umění. V roce 2022 spolu se svým manželem Markem založila Spolek VÝHYBKA, který v Milevsku provozuje galerii a sdílený ateliér. Ve VÝHYBCE je dramaturgyní a kurátorkou některých zde prezentovaných výstavních projektů.

Poznámka: Církev Československá husitská je v textu pro srozumitelnost uváděná v tomto znění (přívlastek husitská byl do názvu přijat v roce 1971).

TEXTY NAČETLA

Magdalena Kuntová

vystudovala činoherní herectví na DAMU. Hostovala v Národním divadle, Jihočeském divadle či Klicperově divadle, účinkovala také v inscenacích Divadla X10 nebo A Studia Rubín. Od roku 2023 je stálou členkou HaDivadla v Brně.

Nahrávka byla pořízena 26. 10. 2025 v Domečku Šrot v Milevsku.

https://www.facebook.com/domecek.srot/?locale=cs_CZ
https://www.instagram.com/domeceksrot/

Zvuk a mastering: Robert Václavík
Grafická úprava: Martin Kubát
Technická podpora: Jan Krpálek
Děkujeme: Zdeňce Krpálkové, Tomáši Krákorovi a Vítkovi Roubíčkovi

Projekt byl iniciován a realizován Spolkem VÝHYBKA za finanční podpory Ministerstva kultury a Města Milevska.

©Spolek VÝHYBKA, 2025

Spolek VÝHYBKA byl založen v roce 2022 se snahou rozšířit kulturní nabídku města Milevska a přiblížit místnímu publiku současné umělecké formáty, které v tomto regionu nejsou běžně dostupné. Galerie VÝHYBKA spolu se Sdíleným ateliérem je koncipovaná jako kulturní platforma pro všechny věkové i sociální skupiny, rozvíjí mezigenerační vztahy a zapojuje zdejší komunitu do samotného tvůrčího procesu. Svými projekty rovněž vstupuje do veřejného prostoru města, upozorňuje na jeho kvality i nedostatky prostřednictvím drobných intervencí. Spolupracuje s umělci a kurátory z center, ale i institucemi v regionu.

https://www.facebook.com/galerieVYHYBKAart/
https://www.instagram.com/galerievyhybka/
https://www.galerie.vyhybka.art/

Činnost Spolku VÝHYBKA můžete podpořit zde: 2102179880 / 2010